Zpočátku jsem byla odrazovaná spoustou měnících se pravidel a nejistotou co bude. Se vším však naší partě pomohla cestovka. Její pracovník s námi prošel příjezdové formuláře a zodpověděl asi 1000 našich dotazů 😀 . Až jsme byli překvapení, jak to pak hladce všechno šlo.

A proč zase Mar Menor? Znám to tady a vím co čekat, skoro se tu cítím jako doma. Vím, že tady rozhodně zklamaná nebudu. Vždycky se těším, jak se poprvé po přistání nadechnu zdejšího teplého vzduchu, a pak už mě čeká jenom klid, odpočinek, teplo, moře, dovolená… tento okamžik si naprosto užívám.

Na Mar Menoru bydlím pokaždé v jiné části výběžku La Manga. Tento výběžek v moři je o poznání klidnější než pevnina, ale je tu všechno, co k dovolené patří. Obchůdky, trhy, restaurace, autobusová doprava i fantastická zmrzlina. Obzvláště letos tady kromě Španělů a nás Čechů nebyl nikdo.

Každý rok nejdříve nastoupím do autobusu číslo 15 a projedu celý výběžek. Byla jsem překvapená, že jízdenka stojí pořád 1,15 Euro, stejně jako před dvěma lety. No a pak už jen cestou pozoruji, co je nového, co se změnilo.

Každý rok také zajdu k majáku. Jsou tu malé pláže, zátoky a krásně čisté moře. Tedy ideální podmínky pro pozorování podmořského života. Naopak na výběžku La Manga jsou pláže výhradně písečné s pozvolným vstupem, a to jak do laguny Mar Menor, tak na druhé straně do Středozemního moře.

Snažím se ale poznávat i nová místa. Letos jsem se vypravila na lodní výlet na ostrov Tabarca. Určitě doporučuji vidět! Tabarca má jen 60 stálých obyvatel, kteří jsou nesmírně milí a ohleduplní. Horní část ostrova je divoká s majákem, skvělá na procházky. Dolní část je obydlená, zastavěná nízkými domky, s krásnými uličkami, kavárnami a zase obchůdky. Strávili jsme tady prima den na pláži, dali si něco dobrého, odpočinuli si. Byla jsem opravdu nadšená.

Na druhý výlet jsem jela do města Cartagena, které je opravdu nádherné. Cestou zpět mě ohromily bývalé doly La Unión. Je to obrovské území plné lesů a starých těžebních věží.

Každá správná dovolená je také o dobrém jídle. Já si na Mar Menoru vždycky dávám ryby. Letos to bylo opravdu neskutečné, v hotelu Izán Cavanna byly ryby denně, na mnoho různých způsobů. Vše bylo naprosto vynikající.

Moře, bahno a vzduch,…. to byla učiněná pohádka. Hlavně pro moje covidem zasažené plíce, které přímo pookřály. Navíc jsme se všichni dostali z toho každodenního tlaku a odpočinuli si hlavně psychicky.

Takže pokud má někdo rád moře a chybí mu, ať překoná ten blok a jede. Vypisovat formuláře asi nějakou dobu ještě budeme a je nesmysl kvůli tomu rušit dovolenou.

Mým mottem je, že ani v této době nechci dovolit svému strachu rozhodovat o tom, co budu dělat. Vím, není to pro každého a stojí to nemálo úsilí.

Monika, 10. července 2021

The post Reportáž z Mar Menoru appeared first on Delfín Travel.

Takže až teď se dostávám k několika slovům. Své pocity a hodnocení naší „expedice“ jsem ventilovala téměř nepřetržitě již během zájezdu a protože jsem pesimista, pořád jsem očekávala nějakou katastrofu, která se ovšem nekonala. ☺

Teď po návratu jsem ještě naše zážitky konfrontovala s možnostmi, které nabízí jiné cestovní kanceláře. Ani jedna (!!!) neupozorňuje na určitou fyzickou náročnost pobytu ve vysokohorské poloze. Dokonce převážná většina cestovek to „pere úplně natvrdo“ a od začátku. Lima – Cuzco letecky, protože se jim to jeví zřejmě výhodné. Takže druhý den se lidi ocitnou rovnýma nohama ve 3.700 m. n. m. a jistě se nestačí divit. Co vím, tak určité zdravotní problémy, zřejmě spojené s pobytem ve vysokohorské oblasti, mělo víc lidí z naší skupiny, ale někteří to ani nesdělovali. Rozchodili jsme to všichni. ☺

Přípravu, organizaci i samotnou realizaci zájezdu bych hodnotila super jedničkou. Za šťastné pak rovněž pokládám rozdělení rolí: technický průvodce (Martin Zeman) a ideový – paní profesorka Farfánová. Roztomilý byl i věkový rozdíl mezi nimi. Klidná a mírná, nicméně velmi ochotná letora dělá z Martina průvodce CK par excellence.

Za velmi šťastné řešení pokládám pět předem zajištěných obědů, které nám jednak ušetřily čas, a jednak nám dali poznat rozmanitost peruánské kuchyně.

Snídaně byly také O. K. což je důležité, protože to člověku dodá síly na zdolání dopoledního programu. ☺ Pivo je v Peru výborné, kafe většinou nestojí za nic… ☹

O kvalitě hotelů vím své, v řadě hotelů jsem se už v životě vyspala. Takže mohu hodnotit jako mimořádně roztomilé: Paracas – San Augustin, Nazca – Casa Andina, Colca – Eco Inn a Valle Sagrado – Agustos. Všude bylo čisté povlečení na postelích a i čisté ručníky v koupelně.

Z cest dálkovými autobusy jsem měla velikou hrůzu, a ono to nakonec šlapalo docela dobře. Další pochvala a dík za to, že jste měl společně s místní cestovkou a personálem hotelů velmi dobře zorganizované přesuny kufrů. Opravdu. Neměla jsem problém. (A kde bych ho mohla mít, tam jste mi pomohli. ☺)

Já osobně dobře zvládla i ostatní cesty letadlem, ač jsem z nich měla veliký strach. Zvláště ta zpáteční se mi jevila zprvu šílená. Ale holt to je daň za to, že člověk vidí něco, co není hned tak každému dostupné. A ta počáteční cesta z Madridu do Limy mi vlastně docela vyhovovala. Vyspat se v hotelu…paráda! V letadle se mi spí mnohem hůř.

Já vlastně už ani nevím, kde jsem se o CK Delfín travel dozvěděla. Ale určitě si vždycky dělám srovnávací průzkum trhu na internetu. A po telefonickém rozhovoru s Martinem a jeho rozvážných odpovědích na mé dotazy jste se stali „number one“. A pak, ta přednáška paní profesorky o Peru (tenkrát ve Štěpánské) byla rovněž relevantní.

Tak to by asi byly všechny dodatky ke zdolání Peru. Chtěla bych Vám ještě osobně poděkovat za všemožnou pomoc a podporu, když nám bylo se ségrou poněkud ouvej.

Konec dobrý, všechno dobré.

Sylvie Dvořáková
účastnice zájezdu PERU – po stopách dávných civilizacích 12. – 27.3. 2015

Foto: archiv autorky

The post Expedice Peru appeared first on Delfín Travel.

Život, ale stále šel pracovními cestami a před rokem 89 se stejně dalo jen snít. Pak jsme s dětmi nejdříve objížděli země dosažitelné autem – o krásách tohoto cestování až někdy jindy. Od roku 94 mi práce zase nedovolila delší dovolenou než 7-10 dnů, a tak když se přiblížil čas mých třetích – sátin jsem si řekla teď, nebo nikdy. V Tasmánii žijí čerti, v Austrálii jsou hadi, volba tedy padla na Nový Zéland.

Na internetu jsem našla zájezd ve vhodný termín s CK příhodného jména Delfín, navíc pro 55+. Devatenáctidenní zájezd pokrýval celý Nový Zéland od Aucklandu na severním po Christchurch na jižním ostrově. Obsahoval i množství treků po národních parcích a sliboval nevšední zážitky v překrásné krajině.

V bedekrech jsem se dočetla o přísném zákazu dovozu potravin, prachu na botách–ve snaze uchránit panenskou přírodu od zamoření agresivními rostlinami (kopřivy ani bolševník tam opravdu nejsou). Odjížděla jsem tedy náležitě poučena, leč jak se ukázalo nedostatečně bdělá. Ve snaze předejít nachlazení jsem na cestu přibalila přírodní vitaminy v podobě jablka a citronu. Po operaci páteře nesmím nosit nic těžkého, tak jsem jako příruční zavazadlo zvolila plátěnou nic nevážící tašku pro věci nutné na přespání a převlečení v Dubaji během 2denního letu.

Viry mne naštěstí nepřepadly, a tak jsem v letadle snědla jablko. Na malý kulatý citron, který se mezitím propadl mezi věci jsem zapomněla jak na smrt. Plna šťastného očekávání jsem bezelstně prošla poslední rentgenovou kontrolou na letišti v Aucklandu. Plátěná taška byla podrobena ruční kontrole fešáckým starším celníkem a ten k mému údivu vytáhl z jejích útrob malý, krásný, kulatý, zlatý citronek.

Pán tázavě zdvihl obočí, omluvně pokrčil rameny a předmět doličný předal podstatně mladší, leč naprosto nekompromisní úřednici. Marné byly mé lámané výmluvy na sklerózu, spěch, stáří, nevyspání. Ortel byl jasný 400 NZ dolarů.

A tak jsem svoji cestu začala nejdražším zlatým citronkem, který mi ani nedali sníst. Přesto mi to krásné zážitky nedokázalo pokazit. Jestli mi zdraví dovolí, chtěla bych si to zopakovat. Tentokrát ale raději dovezu viry-těch bylo u kýchajících pasažérů dost, ale pokuty se za ně neplatí.

Autorkou článku je klientka CK Delfín travel paní MUDr. Eva Dřímalová, Foto: shutterstock.com

Více o zájezdu na Nový Zéland najdete na stránce: Nový Zéland 55+ – Výprava do Středozemě.

The post Cesta zlatého citronu appeared first on Delfín Travel.

Orientace na Koňské stezce je snadná – v rozmezí pár desítek metrů je vyznačena očíslovanými sloupky navíc s udáním čísla úseku (je jich dvacet), na rozcestí jsou ukazatele.

Stezka vede většinou po útesech, pak zase klesá do strží, ze kterých je nutno se vyšplhat někam k obzoru. Přivedla nás i ke kýčovitě modrým průzračným zátokám, na bílé i červené a šedé pláže (cestou jsme se párkrát smočili), vinula se piniovými a dubovými lesy, mokřady se želvami, políčky těsně přede žněmi nebo už po první sklizni nízkého ječmene nebo ovsa.

Klopýtali jsme po kamenitých stezkách, klouzali po štěrku, zakopávali o balvany mořského vápence. Nakonec jsme došli až na mysy s fotogenickými majáky. Na nejsevernějším výběžku ostrova se tyčí elegantní maják Cavalleria. Kochali jsme se více jak devadesátimetrovou výškou útesů, na kterých stojí. Severovýchod střeží maják Favaritx. Leží v krajině temných lávových polí.

Mnohé pláně ostrova jsou tvořeny zvětralými patvary mořského vápence. Mezi nimi se daří bylinám všeho druhu. Jako by šílený zahrádkář osázel části ostrova nejroztodivnějšími skalničkami.

Menorka je také nazývána ostrovem kamenných zídek. Ty tvoří hranice polí a ohrady pastvin. Kameny jsou na sebe dovedně naskládány bez použití spojovacího materiálu. Kupodivu drží. Těchto zídek je prý na ostrově 15 tisíc km.

Jak tak balvany zvětrávají, mění se v různé fantaskní objekty. Nejčastěji civí ze zdi svými prázdnými očními důlky lebky.

Branky a vrátka, někdy i celé ploty se tu vytvářejí z kmenů a větví divokých olivovníků. Místní domy svítí bílo bíle, protože místní k jejich stavbě používají vápenec. Dvakrát ročně je kvůli ochraně před povětrnostními živly natírají Menorčané vápnem.

Menorca je pod ochranou UNESCO, velká část ostrova je chráněna jako světová biosférická rezervace.

Na treku jsme občas potkali želvy a ještěrky, na pastvinách koně a krávy, občas oslíka a ovce, na Koňské stezce samozřejmě koně, na skalách a v povětří se občas předvedli ptáci. Žije tu přes padesát druhů hadů, netřeba se však obávat, žádný není jedovatý. Menorští černí koně jsou prý chloubou ostrova.

Nejranější historie ostrova jsme se dotkli při setkání s megalitickými památkami a v nekropoli. Viděli jsme například i bárkový hrob.

Paradoxně jsme své poslední putování zakončili na začátku Koňské cesty – u sloupku s číslem 001, v etapě 01.

To blaho, když jsme se během cesty mohli vykoupat! A poslední dva dny pobytu jsme na pláži relaxovali už bez holí.

Jednou ze zajímavostí je, že v roce 1850 vznikla na Menorce první továrnička na výrobu obuvi. Typické sandály si dnes odváží nejen téměř každá návštěvnice, ale i sem tam nějaký chlap.

Historií Menorcy se prohnali Féničané, Římané, africké i arabské nájezdy, pak střídavě Španělé, Turci, Francouzi a Britové. Dnes je, jako autonomní Baleárské souostroví, součástí Španělska. Každá etapa historie částečně poničila kulturu té předchozí, ale také zanechala cenné památky, a to hlavně ve městech Mahón (hlavní město ostrova) a Ciutadella.

Speciální menorský gin (38 %) se zde destiluje od středověku jako „živá voda“ a díky Britům žijícím na ostrově, jimž chyběla whisky, jeho sláva stoupla. Jalovcové bobule se však dovážejí z Pyrenejí.

Připíjím teď tomu kouzelnému ostrovu a všem, kteří tam se mnou šlapali a taky všem, kteří dočetli až sem. Na zdraví!

autor článku: Jitka Kulhánková – publicistka a klientka Delfín travel, foto: archiv autorky

Chcete také zažít své menorské dobrodružství? Vydejte se s námi na zájezd „Pochod kolem Menorcy„.

Fotogalerie

The post Reportáž přímo z Menorcy appeared first on Delfín Travel.